jako on kazdej pes je svym zpusobem hezkej, ale nekterej proste min :-D

To dovedení exteriérových znaků ad absurdum se bohužel netýká jen labradorů - viz třeba NO a kapří hřbet... Mně osobně se taky líbí lehčí typy labradorů - lehčí show, ale hlavně půlčíci a tralaláci. Naproti tomu ty obrovské rotvajleří hlavy a soudkovité hrudníky na krátkých nohách - vždyť ti chudáci sotva chodí... Ale to je otázka osobního vkusu.

Jinak k původní otázce - labrador bylo jediné plemeno, na kterém jsme se s přítelem shodli. U mě připadal v úvahu ještě golden, flat, choďák a možná i švýcarský ovčák, ale ti byli zamítnuti Chtěli jsme většího psa s přátelskou povahou a pokud možno nenáročného na výchovu. Věděla jsem, že nebudeme vystavovat ani chovat, prioritou pro mě bylo zdraví a povaha. Chovku jsem začala hledat nejdřív v Praze a okolí s tím, že pak případně rozšířím okruh - samozřejmě by nebyl problém dojet si na druhý konec republiky. Ale hned asi třetí chovka, na kterou jsem narazila, mě zaujala, začala jsem si zjišťovat víc informací o spojení... no a dál už to znáte

Evi, králováka tady máme kousek a není ošklivá, ale prostě nechtěla bych ji. A ti malí pudlové, prostě to se mi nelíbí, ikdyž prý mají skvělé povahy.

Já nemám opravdu ráda jezevčíky.

Tak já se taky připojím, i když tedy labíka nemám, ale labíkovského křížence. Před Darčou jsme měly (já s dcerami) malého kříženečka, původně týraného díky alkoholismu a agresivní povaze jejího pána. Při náhodné návštěvě u nich si mě pejsinka vybrala, skočila mi do klína a bylo to. Odkoupila jsem ji za 500 Kč, bylo jí teprve 5 měsíců. Užily jsme si s ní víc než dost problémů, měla značně narušené nervy, první rok se často doma počůrávala, zdevastovala nám předsíň a kuchyni, a to víc než hodně... Trvalo skoro rok a půl než se dala jakžtakž dohromady, naší trpělivostí a psychofarmakům, které musela zpočátku užívat (a já posléze taky ). Když mi pak v necelých devíti letech umřela na selhání srdce v důsledku plicní infekce, byla jsem rozhodnutá, že žádného psa už nechci. Ovšem dcera rozhodla jinak... Její kamarádi měli labradoří (teď už vím, že kříženkyni) fenu se štěňaty a to nejslabší, nejmenší, málo průbojné, ale nejvíc mazlivé, jim pořád zbývalo... A tak přišla Darča k nám... O labradorech jsem tehdy věděla jen to, že jsou žlutí, velcí a používají se jako vodicí a asistenční psi - a to díky Falcovi z Karlových Varů, o kterém jsem tehdy toho dost četla. Náš vet mě ujistil, že se toho nemusím bát, že je to plemeno pro naše výlety a turistiku jako stvořené a že to jsou, při dobré výchově, hodní psi. Nakoupila jsem o nich literaturu a těšila se, že budu mít krásného psa . No, těšila jsem se necelé tři měsíce a začalo to! Darče začaly odstávat uši (já byla vyděšená, jestli nemá nádor příušních uzlin), prodlužoval se jí čumák a nijak nemohutněla (teď vím, že naštěstí). Pochopitelně, když už teď vím, že její matka byla křížená, což mi dcera tenkrát raději neřekla, a já se o to popravdě vůbec nezajímala.

Nestěžuju si, i když jsem tehdy byla trochu zklamaná, mám Darču moc ráda, nedala bych ji za nic na světě, vydržela se mnou už dost, byla nesmírně trpělivá a nenáročná v mém hodně špatném období před 2,5 roky a já jsem jí za to neskonale vděčná, protože mě držela nad vodou...

Ale po těch opravdu labradorech pokukuju obdivně a s trochou závisti. Jen je škoda, že jsou tak moc dědičně zatíženi.