Verčo, já vím, jak vypadali Ti původní, ale kdyby tak vypadali i nyní, nepořídím si toho psa z fotky. Mě se zkrátka líbí takoví, jací jsou teď, samozřejmě ne všichni. A pes se mi musí i líbit, samozřejmě, měla bych ho ráda, ať by vypadal jakkoli, ale když si mám vybrat spojení, hledím na ten vzhled také.
Ale musím souhlasit, to, co jsem občas viděla na výstavě, bylo smutné, pes v pracovní třídě byl rád, že oběhl kolečko a přesto vyhrál...
To dovedení exteriérových znaků ad absurdum se bohužel netýká jen labradorů - viz třeba NO a kapří hřbet... Mně osobně se taky líbí lehčí typy labradorů - lehčí show, ale hlavně půlčíci a tralaláci. Naproti tomu ty obrovské rotvajleří hlavy a soudkovité hrudníky na krátkých nohách - vždyť ti chudáci sotva chodí... Ale to je otázka osobního vkusu.
Jinak k původní otázce - labrador bylo jediné plemeno, na kterém jsme se s přítelem shodli. U mě připadal v úvahu ještě golden, flat, choďák a možná i švýcarský ovčák, ale ti byli zamítnuti Chtěli jsme většího psa s přátelskou povahou a pokud možno nenáročného na výchovu. Věděla jsem, že nebudeme vystavovat ani chovat, prioritou pro mě bylo zdraví a povaha. Chovku jsem začala hledat nejdřív v Praze a okolí s tím, že pak případně rozšířím okruh - samozřejmě by nebyl problém dojet si na druhý konec republiky. Ale hned asi třetí chovka, na kterou jsem narazila, mě zaujala, začala jsem si zjišťovat víc informací o spojení... no a dál už to znáte
Ewiczka: k těm pudlům - on takovej královák není vůbec škaredej pes, když teda má nějakej normální sportovní sestřih Mně jsou vyloženě proti srsti jenom psi s placatým čumákem - mopsi, grifonci...
Tak já se taky připojím, i když tedy labíka nemám, ale labíkovského křížence. Před Darčou jsme měly (já s dcerami) malého kříženečka, původně týraného díky alkoholismu a agresivní povaze jejího pána. Při náhodné návštěvě u nich si mě pejsinka vybrala, skočila mi do klína a bylo to. Odkoupila jsem ji za 500 Kč, bylo jí teprve 5 měsíců. Užily jsme si s ní víc než dost problémů, měla značně narušené nervy, první rok se často doma počůrávala, zdevastovala nám předsíň a kuchyni, a to víc než hodně... Trvalo skoro rok a půl než se dala jakžtakž dohromady, naší trpělivostí a psychofarmakům, které musela zpočátku užívat (a já posléze taky ). Když mi pak v necelých devíti letech umřela na selhání srdce v důsledku plicní infekce, byla jsem rozhodnutá, že žádného psa už nechci. Ovšem dcera rozhodla jinak... Její kamarádi měli labradoří (teď už vím, že kříženkyni) fenu se štěňaty a to nejslabší, nejmenší, málo průbojné, ale nejvíc mazlivé, jim pořád zbývalo... A tak přišla Darča k nám... O labradorech jsem tehdy věděla jen to, že jsou žlutí, velcí a používají se jako vodicí a asistenční psi - a to díky Falcovi z Karlových Varů, o kterém jsem tehdy toho dost četla. Náš vet mě ujistil, že se toho nemusím bát, že je to plemeno pro naše výlety a turistiku jako stvořené a že to jsou, při dobré výchově, hodní psi. Nakoupila jsem o nich literaturu a těšila se, že budu mít krásného psa . No, těšila jsem se necelé tři měsíce a začalo to! Darče začaly odstávat uši (já byla vyděšená, jestli nemá nádor příušních uzlin), prodlužoval se jí čumák a nijak nemohutněla (teď vím, že naštěstí). Pochopitelně, když už teď vím, že její matka byla křížená, což mi dcera tenkrát raději neřekla, a já se o to popravdě vůbec nezajímala.
Nestěžuju si, i když jsem tehdy byla trochu zklamaná, mám Darču moc ráda, nedala bych ji za nic na světě, vydržela se mnou už dost, byla nesmírně trpělivá a nenáročná v mém hodně špatném období před 2,5 roky a já jsem jí za to neskonale vděčná, protože mě držela nad vodou...
Ale po těch opravdu labradorech pokukuju obdivně a s trochou závisti. Jen je škoda, že jsou tak moc dědičně zatíženi.
Za mě raději mopse, než pudla jakéhokoli velikostního rázu :D. Mopsové jsou super a spláclé čumáky se mi líbí :). Prostě raději mops, než labrador s malou špičatou hlavou, ale to je prostě věc vkusu jak zde bylo řečeno. Jinak přehnaní lymfatický labíci se mi nelíbí taky, přijde mi, že je poslední dobou trend mít fenu LR se samčí hlavou a přitom ty klasické jemné fenčí hlavy, ale přitom s širší mozkovnou a kratším čumákem jsou tak pěkné :).
Verča a Aisha (9.1. 2006), Praha "Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal." (Malý princ - Antoine de Saint-Exupéry)
Verčo, já vím, jak vypadali Ti původní, ale kdyby tak vypadali i nyní, nepořídím si toho psa z fotky. Mě se zkrátka líbí takoví, jací jsou teď, samozřejmě ne všichni. A pes se mi musí i líbit, samozřejmě, měla bych ho ráda, ať by vypadal jakkoli, ale když si mám vybrat spojení, hledím na ten vzhled také.
Ale musím souhlasit, to, co jsem občas viděla na výstavě, bylo smutné, pes v pracovní třídě byl rád, že oběhl kolečko a přesto vyhrál...
http://www.edenloci.cz/
Fešáček pomořanský špic, co?
Došli jsme do domu, tam se na mě vrhla matka s její sestrou a štěkaly jak o život, štěňata vypadala jak morčata, no prostě hrozné
http://www.edenloci.cz/
jako on kazdej pes je svym zpusobem hezkej, ale nekterej proste min :-D
veronika & retrívři v útulcích
Hele, nevím, pudla by mi nikdo nevnutil ani s balíkem peněz a takových plemen je víc
http://www.edenloci.cz/
To dovedení exteriérových znaků ad absurdum se bohužel netýká jen labradorů - viz třeba NO a kapří hřbet... Mně osobně se taky líbí lehčí typy labradorů - lehčí show, ale hlavně půlčíci a tralaláci. Naproti tomu ty obrovské rotvajleří hlavy a soudkovité hrudníky na krátkých nohách - vždyť ti chudáci sotva chodí... Ale to je otázka osobního vkusu.
Jinak k původní otázce - labrador bylo jediné plemeno, na kterém jsme se s přítelem shodli. U mě připadal v úvahu ještě golden, flat, choďák a možná i švýcarský ovčák, ale ti byli zamítnuti Chtěli jsme většího psa s přátelskou povahou a pokud možno nenáročného na výchovu. Věděla jsem, že nebudeme vystavovat ani chovat, prioritou pro mě bylo zdraví a povaha. Chovku jsem začala hledat nejdřív v Praze a okolí s tím, že pak případně rozšířím okruh - samozřejmě by nebyl problém dojet si na druhý konec republiky. Ale hned asi třetí chovka, na kterou jsem narazila, mě zaujala, začala jsem si zjišťovat víc informací o spojení... no a dál už to znáte
Eva, Baysha (* 12. 5. 2010) a Brego (* 29. 11. 2012)
Ewiczka: k těm pudlům - on takovej královák není vůbec škaredej pes, když teda má nějakej normální sportovní sestřih Mně jsou vyloženě proti srsti jenom psi s placatým čumákem - mopsi, grifonci...
Eva, Baysha (* 12. 5. 2010) a Brego (* 29. 11. 2012)
Evi, králováka tady máme kousek a není ošklivá, ale prostě nechtěla bych ji. A ti malí pudlové, prostě to se mi nelíbí, ikdyž prý mají skvělé povahy.
Já nemám opravdu ráda jezevčíky.
http://www.edenloci.cz/
ja si dokazu velmi zive predstavit, ze by se mi valelo na zahrade toto :
Kdyz to nema takovej ten kravskej sestrih, tak vypada moc hezky :-)
edit: a to sem to vase necetla :-d
veronika & retrívři v útulcích
Tak já se taky připojím, i když tedy labíka nemám, ale labíkovského křížence. Před Darčou jsme měly (já s dcerami) malého kříženečka, původně týraného díky alkoholismu a agresivní povaze jejího pána. Při náhodné návštěvě u nich si mě pejsinka vybrala, skočila mi do klína a bylo to. Odkoupila jsem ji za 500 Kč, bylo jí teprve 5 měsíců. Užily jsme si s ní víc než dost problémů, měla značně narušené nervy, první rok se často doma počůrávala, zdevastovala nám předsíň a kuchyni, a to víc než hodně... Trvalo skoro rok a půl než se dala jakžtakž dohromady, naší trpělivostí a psychofarmakům, které musela zpočátku užívat (a já posléze taky ). Když mi pak v necelých devíti letech umřela na selhání srdce v důsledku plicní infekce, byla jsem rozhodnutá, že žádného psa už nechci. Ovšem dcera rozhodla jinak... Její kamarádi měli labradoří (teď už vím, že kříženkyni) fenu se štěňaty a to nejslabší, nejmenší, málo průbojné, ale nejvíc mazlivé, jim pořád zbývalo... A tak přišla Darča k nám... O labradorech jsem tehdy věděla jen to, že jsou žlutí, velcí a používají se jako vodicí a asistenční psi - a to díky Falcovi z Karlových Varů, o kterém jsem tehdy toho dost četla. Náš vet mě ujistil, že se toho nemusím bát, že je to plemeno pro naše výlety a turistiku jako stvořené a že to jsou, při dobré výchově, hodní psi. Nakoupila jsem o nich literaturu a těšila se, že budu mít krásného psa . No, těšila jsem se necelé tři měsíce a začalo to! Darče začaly odstávat uši (já byla vyděšená, jestli nemá nádor příušních uzlin), prodlužoval se jí čumák a nijak nemohutněla (teď vím, že naštěstí). Pochopitelně, když už teď vím, že její matka byla křížená, což mi dcera tenkrát raději neřekla, a já se o to popravdě vůbec nezajímala.
Nestěžuju si, i když jsem tehdy byla trochu zklamaná, mám Darču moc ráda, nedala bych ji za nic na světě, vydržela se mnou už dost, byla nesmírně trpělivá a nenáročná v mém hodně špatném období před 2,5 roky a já jsem jí za to neskonale vděčná, protože mě držela nad vodou...
Ale po těch opravdu labradorech pokukuju obdivně a s trochou závisti. Jen je škoda, že jsou tak moc dědičně zatíženi.
Lída + Rita (*1.4. 2013)
Za mě raději mopse, než pudla jakéhokoli velikostního rázu :D. Mopsové jsou super a spláclé čumáky se mi líbí :). Prostě raději mops, než labrador s malou špičatou hlavou, ale to je prostě věc vkusu jak zde bylo řečeno. Jinak přehnaní lymfatický labíci se mi nelíbí taky, přijde mi, že je poslední dobou trend mít fenu LR se samčí hlavou a přitom ty klasické jemné fenčí hlavy, ale přitom s širší mozkovnou a kratším čumákem jsou tak pěkné :).
Verča a Aisha (9.1. 2006), Praha
"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal." (Malý princ - Antoine de Saint-Exupéry)
Stránky