Protože čeští skauti zrovna nedávno oslavili zajímavé jubileum (30 let svobody v kuse) a zároveň jsem v poslední době narazil na několik skautských rodinných artefaktů, rozhodl jsem se k tomu něco sepsat. Nejdříve několik milníků skautské historie, ať chytíme kontext:

• 1912 - Svojsík vydává základy junáctví, první skautský tábor
• 1940 - Junák rozpuštěn nacisty
• 1945 - Junák obnoven při Pražském květnovém povstání
• 1948 - postupná likvidace Junáka komunisty
• 1951 - definitivní ukončení skautské činnosti komunisty
• 1968 - druhá obnova skautingu během Pražského jara
• 1970 - třetí zákaz skautů (podruhé komunisty)
• 1989 - třetí obnova skautingu během Sametové revoluce

První generace

Můj děda byl skaut. To je jedna z mála věcí, co vím jistě, pak už jsou většinou jen dedukce. Bohužel (bohudík?) se totiž s mojí babičkou někdy v 60. letech rozvedl a přestože nějaké vztahy (s mojí mámou) později udržoval (snažil se i o získání do péče), byly zřejmě komplikované a na větší vzdálenost. Ještě více později, už ve svobodnější době, právě vzdálenost zamezila tomu, abychom se poznali my dva. Což mě hodně mrzí, protože z toho co o něm vím, bychom si velmi rozuměli. Zemřel v době, kdy jsem se blížil věku vhodnému pro samostatné cestování přes celou republiku.

Děda se narodil v roce 1922 v Hradci Královém, kde i vyrůstal (a pravděpodobně skautoval). Byl učitel, kolem '68 pracoval na ministerstvu (zemědělství? něco s lesy a papírem). V '70 byl kvůli nekompatibilním názorům vyhozen z ministerstva a pracoval v papírně.

Byl natolik introvertní, že o jeho příslušnosti ke skautům toho víme jen tolik, kolik jsme zjistili z osobního pohledu se skautskou tématikou. Pohled je adresovaný jemu - „bratrovi“ a také z textu druhé, hustě popsané strany, je jednoznačné, že nejde o omyl (píše se zde o krojích atd.).

Druhá generace

Moje máma byla skautka. V tomto případě mám informace z první ruky a také spoustu studijních materiálů. Nakonec právě její skautské zápisníky a knížky (vč. komixů) od Foglara mě později přivedly ke skautingu.

Při obnově v '68 bydlela v Roudnici nad Labem a tam byla součástí 1. dívčího oddílu. V parku u řeky měli velký Skautský dům. Podle podpisů ve fotoalbu, které dostali na rozloučenou, to vypadá, že v oddílu fungovaly 4 družiny (Lasičky, Lišky, Bobři a Vydry) - celkem 31 holek a 4 dívčí vedoucí + Balabán.

Máma měla přezdívku Miky, později Simba. Byla v družině Vyder a později (po sloučení Vyder a Bobrů?) podrádkyně Bobrů. První tábor, klasický podsadový, měli v červenci 1969 „Na Nebáku“ u Troskovic pod Troskami a v rámci výletů navštívili Kost, Trosky nebo Humprecht.

V následujícím roce probíhala běžná činnost oddílu, ale i akce jako brigády v parku u nemocnice a příprava na následující tábor - stavění podsad apod. O prázdninách si ještě 35 skautek a 2 pomocníci užili svůj druhý tábor u Třebušína pod Kalichem, ale v novém školním roce byli rozpuštěni a všechen majetek předali Pionýrům. Upřímně, nějak si ani nedovedu představit, jak depresivní ten konec musel být. Vím jak silné vazby se u skautů tvoří, navíc v té době, kdy musel být vzhledem k menší nabídce dalších aktivit jiný práh citlivosti… Každopádně nabídku na přechod k Pionýrům nevyužili...

Třetí generace

Jsem skaut. Jako malý jsem žil v socialistickém Písku. Šedivém, v porovnání s dneškem s velmi omezenými možnostmi. Jako úplně malý jsem chodil cvičit do Sokola, velmi krátce na fotbal a v rámci základní školy Maxima Gorkého (což byl mimochodem průkopník socialistického realismu) jsem navštívil několik „schůzek“ Jisker (přípravka pro Pionýry), které spočívaly například v tom, že byly děti vypuštěny do tělocvičny a dělejte si co chcete.

Ve velkém kontrastu s touto šedí byly uchované skautské zápisníky a fotky (ty, pravda, černobílé) mojí mámy. K tomu kresby nebo hezky zpracované barevné pohlednice s uzly, druhy ohňů, stopami zvířat apod. Deníček z plnění tří orlích per. Fotky tábořiště s podsadami nebo bránou. Indiánské značky nebo zápis měsíců. Velmi to zapadalo do příběhů od Foglara, které jsem v té době četl ve velkém (společně s Mayovkami).

Proto když přišla revoluce a následné znovuobnovení skautské činnosti na jaře 1990, věděl jsem, že to chci. Do fronty jsem se tak hrnul, že jsem se účastnil hned první dostupné schůzky pro nováčky. Bylo mi úplně jedno, že jde o vodáky, ale hned vzápětí jsem zjistil, že ani s velkým úsilím nedokážu být na dvou místech zároveň (→ běh ze schůzky do ZUŠky s kytarou na zádech) a tak jsem o pár dní později navštívil první schůzku pro nováčky „konkurenčního“ skautského střediska Stínadla. Tím jsem se stal pravděpodobně prvním skautským přeběhlíkem v novodobé skautské, minimálně Písecké historii. Na mou obranu, ve Stínadlech už jsem zůstal a ani po 31+ letech se nechystám emigrovat.

Ve chvíli zápisu mi bylo necelých 12 let a pohyboval jsem se těsně pod hranicí přijetí mezi skauty. Ale u vlčat bych asi dlouho nevydržel a stal jsem se tedy benjamínkem u skautů. Byl jsem zařazen do družiny Vyder (shoda jmen s mámy družinou z Roudnice), což po ohlédnutí zpět hodnotím jako klíčové, neboť v té době družiny fungovaly hodně samostatně a celo-oddílových aktivit bylo mnohem méně. O střediskových nemluvě. Navíc jsem narazil na Davida „Rysa“ Zimmermana, který byl skvělým rádcem, jak vystřiženým z knížek Jaroslava Foglara. Aniž bych si to v té době uvědomoval, dostal jsem přesně to, co jsem hledal.

Následujících několik let bylo velmi zajímavých. V naší činnosti se potkávaly (a výjimečně i střetávaly) ideály s jakousi nezkušeností. Myslím, že jsme se s tímto obdobím vypořádali velmi dobře, prošlapávali jsme si svojí vlastní cestu a vlastně ani moc nenaráželi ve slepých uličkách. S velkou pomocí starších vedoucích, kteří nám budovali zázemí. A pomohla k tomu i porevoluční obecně nadšenecká doba otevírající spoustu nových možností.

O dobrodružstvích Vyder by se dalo dlouze vyprávět, ale momentálně se spokojím s odkazem na kroniku a konstatováním, že to bylo super a že si velmi vážím toho, že jsem mohl tuhle historii prožít.

Během dalších (desítek) let jsem ve středisku prošel různými rolemi až po vedoucího střediska (2013-2016). Přestože jsem se kolem přelomu století přesunul do Prahy a vzápětí do Středočech, kořeny jsou hodně hluboko a třeba tábory jsou pro mne „must have“. Má aktuální role je pomáhající lopata a jsem za tu možnost rád.

Přesto, některá období nebyla jednoduchá. Po revoluci se začínalo prakticky od začátku a navazování na desítky let starou činnost z „jiné společnosti“, kterou prožilo jen několik málo starších a věkově odtržených vedoucích, byl velmi obtížný úkol. Když se ale ohlédnu zpět, mám pocit, že se ho podařilo splnit, ať už u nás ve Stínadlech nebo obecně v dalších střediscích a oddílech v ČR. Dnes je skautská organizace u nás velmi silná a stabilní. Pomáhá tomu i to, že si spousta lidí uvědomuje přínosy, které tato činnost má. Skauting není o zabavení dětí nebo tréninku jedné konkrétní dovednosti, ale široké cestě sebe-zlepšování-se. Mimo jiné.

Čtvrtá generace

Naše dcera Alice je skautka. Tedy vlastně světluška. Druhým (bohužel covidovým) rokem je členkou Kamenického oddílu a jsem moc rád, že jí to hodně baví. Ale samozřejmě to nebyl její první kontakt se skauty, vzhledem k tomu, že se ze Stínadelských táborů postupem času stala tak trošku naše rodinná dovolená.

Na prvním skautském táboře byla v roce 2013 2012, kdy jí bylo 9 mínus tři měsíce. Jako poměrně veselé dítě se stala vcelku oblíbeným účastníkem a řízení kočáru nebylo vůbec za trest :-)

Jak rostla, více se zapojovala do programu až nakonec věkem splynula se světluškami. Vynechala pouze jeden tábor (dětská nemoc), na druhou stranu minulý rok (ať to s covidem vypadalo bledě) zvládla celý Kamenický a navazující druhou polovinu Stínadelského tábora. V 8,5 letech tak má za sebou devět deset táborů (trošku závidím).

V každém případě se zdá, že by toto mohla být v naší rodině první generace, která od mala pozná svobodný skauting nezaříznutý nacisty či komunisty. A musíme se společně starat o to, aby to tak zůstalo.

Bonusy

• Všechny fotky se dají zvětšit, stačí je otevřít samostatně.
• V roce 1970 byl účastnický poplatek na tábor 400Kč. Z hlavy teď nevím, na kolika jsme začínali ve Stínadlech, ale v posledních letech jsme drželi 2300Kč, což mi přijde na dnešní ceny jako mnohem levnější záležitost, než to možná bylo v 70. roce.
• Jako družinový pokladník jsem vybíral 20hal. za sprosté slovo. Tím jsem celoživotně poznamenaný a dvakrát si rozmýšlím, než nějaké použiju.
• Svou skautskou přezdívku jsem získal po mnoha letech v dost morbidní dlouhodobé hře Mafie (nevím koho něco takového mohlo napadnout), do které se zapojila všechna Písecká, Protivínská a Milevská střediska a ve které jsem si zahrál Bosse rodiny Genovese - Lucky Luciana.
• V posledních letech jsem se věnoval digitalizaci Stínadelského ale i soukromého archivu. Mimo jiné máme online několik střediskových, oddílových nebo družinových kronik, kde je spouta dalšího studijního materiálu.

Něco zásadního chybí nebo je nepřesné? Napište mi soukr nebo rovnou do komentářů. Dík.