Toto je kopie článku z původního ML webu. Autor: Bára Protivánková

Postoj chovatelské veřejnosti České republiky k dědičným zatížením populace retrívrů je velice zvláštní. Dlouhá léta jsme se tvářili, že žádné zdravotní problémy u našich plemen nejsou. Jediné, co nás zajímalo, byly zuby. Počátkem devadesátých let minulého století však už nešlo předstírat, že se nás „zahraniční“ problémy retrívrů netýkají.           

Západní Evropa měla za sebou už třicet let vyhodnocování dysplazie kyčelních kloubů a tak jsme i my pomalými krůčky začali s vyhodnocováním DKK. A ejhle, ukázalo se, že naše populace není tak zdravá, jak jsme se domnívali, následovala omezení povoleného stupně DKK pro chov a tudíž i povinné vyhodnocování. Máme za sebou určitou etapu vyhodnocování DKK a můžeme říct, že se pojem dysplazie kyčelního kloubu až jaksi „zažil“. Co se ale nezažilo, je problematika dysplazie loketního kloubu. Mnozí chovatelé jakoby ji naprosto ignorovali a přitom si vůbec neuvědomují, že lokty jsou ty, které nesou valnou většinu váhy psa, musí totiž udržet hlavu, krk a zejména u LR a GR poměrně mohutný hrudník. Tady se musím vrátit ke v minulosti otevřenému problému a to úhlení předních končetin, které je právě pro nesení výše zmíněné zátěže nesmírně důležité.           

Někteří chovatelé či majitelé psů u nás začali lokty vyšetřovat a v naší zemi se stalo něco, co neznám z žádné jiné země, kde se lokty kontrolují už dlouhá léta a věnuje se jim velá pozornost právě pro již zmíněnou funkci. Naši vyšetření jedinci jsou až na výjimky všichni v loktech negativní. Jak je to možné? Jak to, že náš stát nemá i přesto, že chováme na importech ze zemí, kde s lokty bojují po generace, žádné problémy? Je to vůbec možné? Statistika je věda, která sice pracuje s čísly, ale v některých případech není daleko od pravdy. Proto tedy není možné, abychom v naší zemi měli takové výsledky DLK jaké máme k dispozici.           

Jedná se zatím sice o nepovinná vyšetření, ale situace statisticky naprosto neodpovídá tomu, na jakých krevních liniích v naší zemi chováme. Další problém je ten, že DLK se většinou projevuje v období růstu jedince a tudíž, pokud se jedná o těžkou formu, se podchycuje v době, kdy se ještě zdaleka nedělá snímkování určené pro uchovnění jedince a tak se nám zde objevují případy, že pes, který má DKK např. 0/0 je po operaci lokte. Tak se může dostat do chovu a dále se podílet na rozmnožování základy bez toho, aniž by kdokoliv tušil, že jedinec je postižen těžkou formou dědičné choroby. To se pak bohužel projeví až na jeho potomcích a to v mnohem četnějším výskytu. Potom je ještě varianta zdravých jedinců, kteří však díky svým předkům toto onemocnění předávají dále.

Pokud vykreslím jakýsi krizový scénář, můžeme se tedy jednoho dne dočkat toho, že postupným přikřižováním jednotlivých rodových línií se smísí krev přenašečů DLK natolik, že budeme nuceni celé rodové linie z chovu eliminovat. Abychom této situaci předešli, museli bychom lokty povinně vyšetřovat a pokud by docházelo k ortopedickým zákrokům, které se týkají dědičného zatížení loktů, měli bychom vědět o tom, po jakých rodičích operovaní psi jsou. Jedině pomocí dostatečného kvanta informací o dědičných chorobách se můžeme v budoucnu soustředit na jiné problémy spojené s chovem, které se například týkají zadního úhlení, rovného hřbetu či nasazení prutu. I tyto záležitosti jak vidno z posledních výstav u nás budeme muset co nevidět řešit, protože se stále více objevují jedinci se spáditou zádí a velmi nízko nasazeným prutem. Ti pak působí jako potomci spíše německých ovčáků nikoliv labradorských retrieverů… ale toto je téma na nějaký budoucí článek zabývající se standardním vzhledem retrívra. Proto prosím věnujme pozornost loktům, jsou pouze jedním z krůčků ke zdravému chovu a nalijme si čistého vína, máme co dohánět.

Převzato z klubového zpravodaje RK CZ 1/2006, napsala Barbara Protivánková, www.tetrevidvur.com