Naše neplavecké začátky taky stály za to, a Basty začal plavat až jako dvouletý. A vyzkoušeli jsem všechno, zkušeného psa do vody, celou rodinu do vody, trochu násilí, kdy jsem psa na vodítku stáhla na hloubku, on doplaval na břeh a pro aport pak stejně  nešel. Nakonec jsem s ním začala dojiždět k jednomu výcvikáři a ten nakonec vymyslel poměrně drsnou metodu. Psa jsem nechala dva dny o hladu, pak jsme dojeli k takovému malému rybníčku, já si vzala do ruky buřt, psovi jsem ho nechala oňufat a utekla mu na druhou stranu do rákosí. No a cvičitel ho dovedl až na kraj rybníka a já volalala, křepčila, buřtem mávala a pes byl vypuštěn až v momentě, kdy byl jasné, že to neobejde. Celé jsme pak několikrát zopakovali (bez toho hladovění) a když tohle fungovalo, změnili jsme taktiku a chodili k přítoku rybníka nebo k řece, cvičitel odvedl psa a já ho z druhé strany volala. Pak jsem protahovali vzdálenosti a vybírali větší rybníky. Pes rychle pochopil, že za mnou musí přes vodu. No a pak jsme teprve začali s aporty, protože Basty nikdy nebyl žádný náruživý aportér.  Za měsíc po téhle zkušenosti jsme složili OVVR a na podzim pak hned podzimky, kdy už měl vodu excelentní. Ale dodnes mám problém ho poslat do vody jen tak, když ho chci umýt, prostě tam musí něco mít, jinak tam nevleze. I střelenou kačenu vyloví jedině když vidí, že špláchla, naslepo zkrátka nejde.