Toto je kopie článku z původního ML webu. Autor: H.A.W. Hazewinkel DVM, PhD

Dysplazie loketního kloubu (DLK) vzniká nejčastěji ve věku 4-6- měsíců u středních a velkých plemen psů v průběhu období velmi rychlého růstu. Jako na vývojové onemocnění kostry na něj působí genetické vlivy a dále faktory výživy či traumatu. Je známo, že jakákoli forma DLK vede k osteoartritidě s možnými budoucími vážnými následky pro zvíře i majitele. Toto onemocnění bylo podrobeno intenzivnímu výzkumu mnoha týmů s cílem odhalit jeho etiologii a najít tak cestu k jeho prevenci.

Genetické vlivy

Populace čistokrevných psích plemen reprezentuje geneticky uzavřený soubor jedinců s vysokou intenzitou výběru a následnou častou příbuzenskou plemenitbou. Pokud je pouze několik jedinců v plemeni (např. hlavně šampióni) používáno k plemenitbě, dochází bezděčně ke zužování genetického potenciálu. Dá se pak očekávat, že tento proces výběru, častý u mnoha plemen, může vést ke zvýšenému výskytu genetických poruch v případě, že chovní jedinci jsou nositeli genetických rizikových faktorů pro DLK či jiná genetická onemocnění. Pokud genetický rizikový faktor působí dominantně, což vede k projevu klinických příznaků před dosažením chovné dospělosti, může být jedinec a jeho rodiče vyřazeni z reprodukce, jako je tomu u chondrodysplazie. Naproti tomu pokud má genetický rizikový faktor recesivní či polygenetické dědičné vlastnosti, jeho projevy jsou různě intenzivní, nebo jsou výrazně ovlivněny vnějším prostředím, zvláště když se projevují v pozdějším věku a tak má větší šanci proniknout do populace, aniž je včas rozpoznán. K tomu dochází zvláště, pokud není důsledně vedena evidence příslušných onemocnění. U takových onemocnění dochází k významnému rozšíření genů příslušného onemocnění, aniž je onemocnění u některých plemen rozpoznáno jako dědičné.
Zatímco DLK je detailně popsána u některých plemen, nevyskytují se všechny její formy u všech těchto plemen.
Inkongruence loketního kloubu, způsobená zrychleným růstem kosti vřetenní je pozorována u bernského salašnického psa a způsobuje z 80 % osteoartritidu v loketním kloubu u tohoto plemene. Analýzou chovu bylo zjištěno u velké skupiny BSP, že kulhání spojené s volným procesus coronoideus následkem této inkongruence bylo ve všech případech ovlivněno omezeným počtem chovných psů tohoto plemene.
Fragmentovaný processus coronoideus na mediální /vnitřní/ ploše kosti loketní zjišťujeme u mnoha plemen ve velkém procentu případů až v 50 % populace. Vysoká dědičnost je zjištěna u labradorů a zlatých retrívrů.
Volný processus anconeus byl označován jako dysplazie loketního kloubu dlouho předtím, než do tohoto syndromu byly zařazeny dva výše uvedené. Pozorujeme ho u chondrodystrofických plemen (jako jsou baseti) a dále jako součást inkongruence loketního kloubu u některých plemen (němečtí ovčáci, bernardýni), stejně jako při výživou ovlivněném či traumatickém syndromu radius curvus.
Hromadnou analýzou, využívající počítačové programy, obsahující všechny průkazy původu sledované populace, byly vypracovány diagramy, které ukázaly, že postižení jedinci mají v 1/8 společnou genovou výbavu. Vyšetřovali jsme náhodně vybrané skupiny labradorů, bernských salašnických psů a zlatých retrívrů, reprezentujících holandskou populaci. Všem jedincům bylo prováděno RTG vyšetření na FCP ze čtyřech projekcí. Vyšetření prokázalo pozitivní výskyt FCP v různých skupinách od 27 % do 50 %. Tyto skupiny jsou rozmístěny po celém státu, takže i veškeré podmínky chovu jsou odlišné. Metoda prokázala více či méně vliv dědičnosti a některých linií na výskyt onemocnění a lze ji doporučit jako argument pro využití sledování dědičnosti onemocnění chovatelskými kluby.

Vliv zevního prostředí

Vzhledem k tomu, že dysplazie loketního kloubu je dědičná, lze očekávat vliv řady jiných faktorů na její projevy. Z různých studií je zřejmé, že při vzájemném křížení DLK negativních jedinců (podle RTG vyšetření) významně snižuje její výskyt proti křížení dvou pozitivních nebo pozitivního a negativního nebo negativního a nevyšetřeného jedince. DLK u labradorů a zlatých retrívrů se vyskytuje častěji u psů než u fen, přičemž se nezdá, že by podmínky prostředí ovlivňovaly projevy dysplazie tak výrazně, jako pohlaví. Podle našeho výpočtu se u labradorů a retrívrů samčího pohlaví projeví geny pro DLK asi u 70 % jedinců, zatímco u fen pouze u 28 % postižených jedinců, z čehož vyplývá, že u fen s negativním vyšetřením je vyšší možnost vnášení genů pro onemocnění do chovu. Pro chovatele z toho vyplývá významná informace, že není dostatečné vyšetřovat pouze chovné jedince, ale důležité je posouzení rovněž jejich potomků, které může odhalit další informace o dotyčném chovném jedinci!

Vliv výživy

Mnoho výzkumů dokládá, že výživa má velký vliv na vývoj skeletu jedince. Studie s použitím diety s vysokým obsahem vápníku, stejně jako obdobné studie ve standardních laboratorních podmínkách prokázaly, že vysoká hladina této minerální látky způsobuje poruchy při enchondrální osifikaci (tvorbě kosti). To činí kostru zranitelnější mechanickými vlivy jako je nadváha nebo osteochodrosis dissecans.
V nejmodernějších studiích bylo také zjištěno, že zvýšená hladina vitaminu D, která však ještě nevede k projevům pravé hypervitaminosy D (spojené s kalcifikací měkkých tkání), také narušuje enchondrální osifikaci, a to přímým působením, nikoliv vlivem zvýšeného vstřebávání kalcia střevem. Nadměrný příjem krmiva a v následku toho zvýšený příjem kalcia a vitaminu D vede také k ostochondrosis z důvodu přetrvávání chrupavky v růstových ploténkách a poruchám růstu kosti do délky, zvláště u rychle se vyvíjejících růstových plotének distální části kosti loketní a vřetenní. Narušení růstu kosti do délky může vést k vývoji syndromu radius curvus (ohnuté vřetenní kosti, způsobujícím tzv. lachtaní přední tlapy – pozn. překladatele). V případě tohoto syndromu dochází rovněž k poruchám růstu v oblasti loketního kloubu a vzniku odděleného koronoidního výběžku či volného procesu ankoneu (VPA).
Tato zjištění mají velký význam pro majitele, kteří vlastní pouze jednoho psa a snaží se preventivně bojovat proti vzniku DLK vytvořením ideálních podmínek pro svého miláčka. Měli by krmit diety speciálně připravené pro štěňata velkých plemen s mírně sníženým obsahem vápníku a kontrolovaným obsahem vitaminu D. Zvýšená hladina kvalitního proteinu v lepších štěněcích dietách nemá negativní vliv na vývoj kostry, přičemž je důležitá pro růst měkkých tkání a vývoj imunitního systému.

Mechanické vlivy

Traumatická poranění růstových plotének, zvláště Salter–Harrisovy Vé fraktury mohou narušit růst do délky u kosti vřetenní či loketní, a tak mohou způsobit přetížení těchto kostí. Ve věku pod pět měsíců jsou processus coronoideus a anconeus odděleny vrstvičkou chrupavky, takže toto přetížení může vést ke vzniku FCP či UPA. Jen zřídkakdy je trauma příčinou vzniku těchto stavů u dospělých jedinců. Věk a anamnéza jsou typické pro vznik DLK u mladých, rostoucích psů. Zatím se toho ještě příliš neví o vlivu zatížení na vývoj kostry u psů. V současné době je známo, že nedostatečná fyzická zátěž vede k osteoporóze a degradaci chrupavky, zvláště u mladých, rostoucích jedinců.
Mnoho přesvědčivých důkazů, které podporují příčinný vztah mezi funkcí a formou bylo získáno pomocí experimentů, při kterých je zátěž buď zvýšena nebo snížena proti normálnímu stavu. Zvýšená zátěž kloubů fyzickou námahou vede k zesílení kloubní chrupavky, zvýšenému obsahu proteoglykanů a mechanické ztuhlosti tkáně, přičemž výrazné přetížení může vést ke vzniku mechanických poranění chrupavky. Znehybnění či jiné stavy, způsobující nedostatečné zatížení kloubů vedou ke ztenčení a změknutí nekalcifikovaných částí kloubní chrupavky a zvýšení podchrupavkových cévních prasklin a snížení obsahu proteoglykanů. Strukturální a biochemické změny, způsobené nedostatečným zatížením kloubu mohou být po obnovení normálního zatížení napraveny pouze do určité míry. Fyziologické (běžné) zatížení kloubu vede k funkčnímu přizpůsobení kloubu, které zvyšuje odolnost chrupavky a je prospěšné pro celkový stav tkáně. Místa se zvýšeným obsahem proteoglykanů jsou logicky místy zvýšené odolnosti proti vzniku osteoartritidy. Pro stanovení optimální zátěže kloubního systému, vedoucí k optimálnímu funkčnímu přizpůsobení, a to jak váhovým, tak tréninkovým procesem, je třeba u velkých, rychle rostoucích plemen dalšího výzkumu.