Jsou tomu dva roky co jsem se svým tehdy dvouletým pubertálním labradorem přišla poprvé na cvičák. Plná ostychu z hyperaktivity a nezvladatelnosti svého čtyřnohého "partáka" jsem se zeptala na výcvik agility. Na první hodině jsme se učili tunel. Chlácholili mne, že se asi bude bát, tak že prý raději začneme pomalu. Bart vlítnul do tunelu a málem ho protrhl. A hned koukal ...jako že co bude dál? Skokové překážky hopká od začátku s rezervou dobrých deseti centimetrů. Kladina, áčko, houpačka - pro nováčky obvykle problém a strach psů. My? Bart se už tolikrát sesypal z nejvyšího bodu překážky, oklepal a hnal dál, že nemusím dodávat, že pud sebezáchovy mu asi fakt chybí.

Trénovali jsme pár měsíců a hned vyrazili na první závody - překvapivé první místo. Tehdy se ani nikdo nad neobvyklám plemenem nepodivoval. Od té doby to je ale na denním pořádku - přijedeme k prezentaci a hned slyšíme "jeee - labrador". A Bart samozřejmě nezůstává své povaze nic dlužný. Na jedněch závodech si to po startu zamířil přes celý parkur neomylně rovnou k rozhodčímu - je přeci nutné ho pořádně pozdravit,ne? Když to za celý den zopakoval potřetí, a majitelé borderek natěšených na trat se jen potutelně culili, pak i já začala zvažovat jestli "mi to za to stojí".

Ale stojí :-) Zádný jiný pes se podle mně neumí po parkuru tak krásně radovat a doslova smát jako labík - navíc ví, že mám v kapse párek, takže je jasné, že chodící popelnice se pro něj může přetrhnout. Párek a míček - to byly vždy Bártovi nejvyšší životní priority. Ted se nahoru derou i překážky - Bart dospěl a najednou zjistil, že je děsně fajn hnát se tím správným směrem (pokud já ten směr pochopila) a pak mít radost, že panička má radost :-)

Agility is fun - to je motto tohoto úžasného sportu - a myslím, že díky Bártíkovi jsem to pochopila opravdu dokonale :-))))