zdravim vsechny majitele techto krasnych pejsku. Obracim se na vas s prosbickou o radu. Pristi tyden si jedeme vyzvednout stenatko labradora a cesta tam i zpet je 200 km. Samozrejme budeme zastavovat apod. Jde mi ale o to, jak pejska co nejbezpecneji prevezt, zda poridit specialni autopas, popr. jaky a jak velky nebo sit do kufru, popr. nabizeji i kleci, ale to se mi moc nelibi. dekuji vsem za odpovedi
30. Srpen 2012 - 11:35
#1
cesta se stenatkem
Ke spolujezdci pod nohy... Staci ti deka.
Honza, Irena a Fox (*25.1.2017)
My jsme štěně vezli od chovatelů cca 4 hodinky a nejdřív jsem si myslela, jak bude hezky u mě pod nohama, když jí tam dám deku, ale jaksi jsme ,,vyfasovali" šílený torpédo, takže být někde strčená ,,pod sedadlem" vůbec nepřipadalo v úvahu..takže jsem to asi po hodině, kdy se pořád šplhala na mě, vzdala a sedla si s ní dozadu..autopás je pro takového prcka blbost, protože by to proněj byl akorát ještě další stres...řešením pak může být třeba i přepravka, ale stejně jí budeš mít pořád otevřenou a u prcka aspoň ruku:o)) A do kufru samotné bych určitě nedávala..nevíš jak na jízdu autem bude reagovat, jestli nebude zvracet apd. takže je lepší, mít ho pod dohledem..škoda, že jste se s chovatelem nedomluvili..určitě jste byli už na nějaké návštěvě, aby vám prcka zvykal na přepravku, tím by se vám to velmi usnadnilo, protože už by byl na takový prostor zvyklý
Triny a Peggy
Je to kus od kusu, mě jedna holka prospala cestu na klíně, druhou jsem řvoucí a zmítající se silou vůle udržela pod sedačkou spolujezdce
Verča a Aisha (9.1. 2006), Praha
"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal." (Malý princ - Antoine de Saint-Exupéry)
To je fakt kus od kusu - první pes byl vezen jenom 10km a celou cestu řval - ale to se dalo vydržet. Druhého psa jsem si vezla skoro 200km a to byl u chovatelky učený na auto - se sourozenci cestovali a byl hodnej - tak jsem ho dala na sedadlo k druhému psovi a po 10km kdy jsem přes ohluchlé uši uvažovala že ho vrátím ;o)) tak jsem ho musela přepásat na přední sedadlo a celou cestu jsem na něm měla ruku a bylo to naprosto v poho
Zuzka a Chandler (8.3.2008) Brno + Brno - venkov
My jsme si vezli Akimka z 300km vzdálené chovky, a cesta byla dost náročná (už nás ale trochu znal protože i přes tu vzdálenost jsme se za ním byli 2x podívat a pomazlit se
). Ještě bylo horko, takže pro prcka nic moc. Já jsem s ním seděla celou dobu na zadním sedadle, měl autopás a nemyslím si že by mu nějak moc vadil. Protože to byla dlouhá vzdálenost tak jsem se bála aby se mu něco nestalo. Při nárazu bych neměla šanci ho udržet ikdybych se snažila sebevíc. Přepravka mně přišla víc stresující. Takže než by se mělo něco stát tak jsem si říkala že radši postroj a připoutaný. Ale mohl si normálně cupitat po sedadlech, neměl to úplně na krátko že by se nemohl pohnout. Když zrovna pobíhal tak jsem ho ještě přidržovala aby náhodou nespadnul. Jinak skoro celou cestu vyváděl, kňučel, vyl, štěkal a to všechno zároveň 
Měli jsme i deku od chovatelky, s vůní maminky a sourozenců, ale moc nepomohla. Naštěstí občas i usnul. Ke konci cesty už byl hodně unavený, až malátný, trochu i přehřátý, "nekomunikoval" a už jsem si říkala že snad pojedeme zrovna na veterinu protože jsem se o něho bála a nakonec v pohodě - doma chytil druhý dech a po 5min začal řádit a hned štěkal na první hračku co dostal - malá činka s rolničkou 
Lucka & Akim (30.6.2011)
http://akim3006.webnode.cz/
Naše Kelly patří naopak ke štěňátům, kteří zvládli cestu z chovatelské stanice domů úplně v pohodě, vezli jsme ji u spolujezdce pod nohami, řídil manžel, takže byla u mých nohou. Sedadlo jsem si posunula co nejvíce dozadu a tak tam měla prostoru dostatek. Jeli jsme asi 280 km, prvních pár kilometrů, které byly plné zatáček se jí moc nelíbily, trošku pokňourávala, nemohla se uvelebit, chvilkama se snažila vyškrábat ke mně na klín, ale pak se uklidnila a pak jsme najeli na dálnici a usnula. Skoro celou cestu prospala a taky jsme radši udělali na odpočívadle přestávku, aby se mohla proběhnout a napít (bylo taky docela teplo). Ona celkově zvládá cestování na 1 s *, v 5 měsících má nacestováno asi 5000 km a vše úplně v pohodě, zato znám psy, kteří se cestování brání, zvládají to špatně, zvrací atd. Naše maximálně tak zrychleně dýchá, ale ani nekňučí, natož aby štěkala (ona celkově ani moc neštěká, štěkne tak jednou za týden).
http://kelly-kmitova.webnode.cz
Nás dlouhá cesta sice nečekala, ale kvůli bezpečnosti celé posádky jsme si půjčili takovou tu látkovou klec, kde jsem měla strčenou ruku. Za chvíli ale prcek stejně vylezl, vyšplhal se mi na klín a důležitě se díval z okna, kam to vlastně jede. Bez zvracení, bez nějakého pobíhání po autě. A tak nám to zůstalo do těď, kdy cestujeme i 400km. Protože nemáme combi, tak máme pořízený vak na celé zadní sedadlo + bezp. postroj. Ale známe i případy jako Vandik, kdy pes se nástupu do auta brání a při nastartování už zvrací. Záleží, jestli ho chovatelka zvykala na jízdu autem třeba k vetovi.
Eliška & Boo (29.5.2011), Karviná
Tak to u nás problém nebyl lehla si do noh na deku a spala celou cestu. U nás byl spiš problém ji vzbudit:)
My vezli Joeyho 180 km, v brutálním dešti v polovině ledna, kdy byly teploty kolem nuly. Manžel jel po dálnici max. 80, víc se nedalo. Já seděla se štěnětem vzadu, měla jsem tam pro něj připravený koš na prádlo, ale nakonec ležel vedle mě na sedačce a v podstatě celou cestu prospal. Probral se až asi 5 km od cíle a pozvracel nám auto
My jsme s Chancem jeli naštěstí jen něco málo přez 30 km - celou cestu totiž probrečel
Spolujezdec - přítel ho měl na klíně nebo pod nohama, ale stejně to bylo utrpení, myslim, že na páse by se nám asi oběsil. Naštěstí z toho nemá žádné trauma - jezdí na zadní sedačce, má pás a cestování autem miluje. Stačí, když slyší, že se odemykáá auto a už tam sedí - klidně i v cizím autě 
Stránky