Toto je kopie článku z původního ML webu. Autor: Lea Smrčková (Svět psů)

Jistě jste už slyšeli o spoustě pověr a pomluv, které kolují ohledně psů, ať už jsou to voříšci, lovečtí psi, trpasličí plemena apod. Zde si můžete přečít 10 nejčastějších pověr, které se neustále tradují a věřte, že spousta lidí jim stále věří...

1. Voříšci jsou nejchytřejší

Označení voříšek nezahrnuje jednotnou kategorii. Bývá tak označován jedinec, jehož nelze přiřadit k žádnému z již existujících plemen. Každému, kdo alespoň matně zaslechl něco o genetice, je jasné, že tělesné i duševní kvality jedince jsou výsledkem vlastností, které zdědil po svých předcích, a vlivu prostředí, ve kterém žil. Zatímco v případě ušlechtilých psů je výběr jedinců do chovu řízený člověkem (a v mnoha případech hrozí nebezpečí, že požadavky na exteriér převáží nad všemi ostatními), u voříšků se odehrává převážně živelně. Voříšci, alespoň u nás, však většinou nežijí polodivokým způsobem života ve smečkách, kde by mohl fungovat přirozený přírodní výběr a k reprodukci by byli připuštěni průkazně jen ti nejschopnější jedinci. Hlavní roli při jejich vzniku tedy hraje náhoda a takový může být také výsledek, co se jejich inteligence týče: vynikající, slušný, ale i zcela podprůměrný. Totéž platí o vlivu prostředí. Řetěz u boudy nebo prostředí malého venkovského dvorku, v němž jsou množí kříženci odkázáni strávit celý svůj život, příliš stimulující vliv na utváření jejich inteligence mít nemůže. Naopak těm, kteří si žijí víceméně nezávisle, o které se jejich majitel příliš nestará a kteří musí denně bojovat o přežití a o získání kousku jídla, nezbývá než denně využívat a stimulovat veškeré své schopnosti – a skutečně mohou být „chytří“. Za to pes držený ve sterilním, jednotvárném prostředí bez podnětů a bližšího vztahu s člověkem otupí a duševně zakrní, ať by se jednalo o jedince se špičkovým rodokmenem, nebo o obyčejného voříška.

2. Chrti jsou hloupí

Chrti neradi poslouchají, nebývají ochotni učit se jakýmkoli kouskům, rozběhnou se za každým pohybujícím se předmětem, ať už se jedná o zajíce, nebo o pohybující se list papíru… Mnozí lidé to vše hodnotí jako důkaz jejich nevysokých intelektuálních kvalit. Takový úsudek však svědčí spíše o omezenosti hlavy, v níž se vylíhl, nebo přinejmenším o nedostatečném množství poznatků, které doposud stačila nastřádat. Chrti jsou prostě jen takoví, jaké je lidé, kteří je v průběhu věků tvořili, chtěli mít. Nedrželi si je proto, aby je bránili, aby s nimi spolupracovali při pasení ovcí nebo aby jim dělali zábavnou společnost, ale jen a jen proto, aby pomáhali lovit na rozlehlých otevřených pláních. Potřebovali psy s maximálně rozvinutou schopností pronásledovat pohybující se kořist někde v dálce, rychlé, samostatné, příliš nespoléhající na člověka. Chrti jsou „chytří“, ale jiným způsobem než třeba ovčáci nebo pudlové. Jejich chytrost má blíže k chytrosti vlků nebo gepardů pronásledujících kořist. Troufl by si snad někdo tvrdit, že vlk nebo gepard jsou hloupá zvířata, protože se nenaučí bleskově přiběhnout na zavolání a neposlechnou člověka na slovo?

3. Pitbulové jsou ze všech psů člověku nejnebezpečnější

Historky o krvelačnosti mají lidé, hojně podporováni médii, ve velké oblibě. Jen málokdo tuší nebo chce slyšet, že pitbulové sice byli psi stvoření a používaní k zápasům, ale výhradně mezi psy navzájem. Nikdy nebyli nasazováni vůči lidem, naopak, pes, který by se v aréně oháněl po lidech místo po psech nebo který by byl svým pánem neovladatelný, by byl k ničemu a byl by z chovu vyřazen. Naprostá většina pitbulů jsou psi, kteří lidi – a to i cizí – milují, kteří se chtějí lísat a mazlit a kteří si nechají líbit možné i nemožné od dětí. Samozřejmě za předpokladu, že jejich přirozenost nebyla odmalička násilně utvářena opačným směrem, jinými slovy že je jejich majitelé proti lidem soustavně neštvali. Tímto způsobem se však dá úspěšně zkazit úplně každý pes. Pokud tomu tak nebylo. Je pitbul ve vztahu k lidem spolehlivý a k obavám není důvod. Něco jiného je vztah ke psům a dalším zvířatům.

4. Pes v paneláku? Chudák!!

Nesmysl, který si zřejmě vymyslely maminky, které už nevěděly jak odrážet nekonečné prosby svých dětí o pořízení psa. Existuje mnoho psích plemen, kterým je nejlépe v bytě, která by jinde ani žít nemohla – od čivavy přes naháče až po papilony a japončímu. Ale ani těm ostatním, větším a chlupatějším, by to nebylo proti mysli. Pro většinu psů je totiž ze všeho nejdůležitější, aby mohli žít přímo v blízkosti svých lidí, obklopeni jejich péčí, zájmem a láskou. Těm nejmenším pokojovým pejskům stačí ke spokojenému životu téměř jenom to, ti větší a pohyblivější k tomu potřebují ještě patřičnou porci pravidelného pohybu a nějaké cílené činnosti. V tom případě může být chudák člověk, který se snaží toto vše svému čtyřnohému příteli poskytnout uprostřed mnohatisícového sídliště, případně ostatní lidé, kteří se cítí být velkým, pohyblivým psem nějak omezování nebo ohrožování. Ale jinak vás mohu ujistit, že třeba i německá doga, kterou bude její pán denně vyvádět nebo vyvážet na několikahodinové procházky, bude naprosto spokojena i v dvougarsonce na sídlišti.

5. Každému psovi je nejlépe venku.

Toto tvrzení je vlastně jen logickým doplněním předchozího. I ono – brané doslova – svědčí o hluboké neznalosti psí psychiky. Každému psovi je nejlépe především tam, kde je jeho pán. A žádnému psu není dobře na zahradě či nedej bože v kotci, pokud je nucen tam trávit sám celý svůj život. Pes je od přírody zvíře bytostně sociální, potřeba společnosti je u něj primární životní potřebou. Tím nechceme říci, že zahrada je při držení psa na nic. Naopak: každý pes od toho nejmenšího krysaříka ji dokáže ocenit – pokud se ovšem nestane překážkou, která mu zabrání být ve styku s lidmi. Správně formulovaný psí ideál by zněl asi takto: velká zahrada, uprostřed dům a v něm dveře stále otevřené.

6. Pes, který má k dispozici zahradu, nepotřebuje vycházky.

To s vážnou tváří tvrdívají i lidé, kteří jsou přesvědčeni, že psům rozumějí včetně mnoha chovatelů. Ve skutečnosti tímto tvrzením často jen zakrývají svou pohodlnost nebo neschopnost vyhovět tomuto požadavku z důvodu počtu psů, které chovají. Pes se na zahradě dostatečně „nevyběhá“, jak tvrdívají, protože nemá důvod. Většinou polehává na jednom místě, občas zaštěká na kolemjdoucí. Pes se na zahradě nijak duševně nerozvíjí, nezískává žádné nové podněty, nemá možnost být v kontaktu s jinými psy, nemůže si číst jejich pachové značky, neseznámí se s tím, jak to chodí ve světě. Pes samozřejmě dokáže zdánlivě docela dobře prožít celý svůj život bez vycházek, jen na zahradě. Ale je to život jednotvárný, stereotypní, výrazně ochuzený. I když je zahrada sebevětší.

7. Každý lovecký pes bude v lese štvát zvěř.

Toto tvrzení jednak vůbec nebere v potaz otázku výchovy a výcviku (většinu loveckých psů lze dobrým přístupem a důsledností spolehlivě přivolat i v lese), jednak rozdíly mezi jednotlivými loveckými plemeny. Takový retrívr sice bezpochyby je lovecké plemeno, ale takové, které nebylo vyšlechtěno k samostatné práci na stopě. Jeho úkolem bylo držet se v blízkosti pána a přinášet mu zastřelenou zvěř. Proto ani dnes není jeho štváčský pud nijak silný a procházky na volno v lese nebývají problém. Na opačném pólu stojí honiči (kam mimo jiné patří bíglové a baseti), kteří byli vyšlechtěni k samostatnému pronásledování zvěře. Jejich honicí pud je tak silný, že spolehlivě ho zvládnout dokáže jen málokdo. Jak vidno – není lovec jako lovec.

8. Do bytu se nejlépe hodí krátkosrstí psi…

… protože nepouštějí chlupy. Opak je pravdou! Majitelé dalmatinu, labradorů nebo mopsů by mohli vyprávět. Kraťoučké pichlavé osinky jsou prakticky všude, padají celoročně a navíc je nejde pořádně vyluxovat, protože se zapichují do čalouněných křesel, do koberců i do oblečení. Naproti tomu mnozí psi s delší srstí sice pořádně línají dvakrát ročně, což lze zvládnout intenzivním kartáčováním a vyčesáváním, ale během roku z nich chlup nenajdete. Ideální v tomto směru bývají psi, kteří se stříhají nebo trimují, jako jsou pudlové, knírači nebo různí teriéři. Ale ani s takovou kolií to není tak hrozné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jiná otázka je nečistota, která se na dlouhých chlupech do bytu přinese. V tomto ohledu je krátká srst bezpochyby výhodou.

9. Trpasličí plemena psů jsou degenerovaná.

Degenerace je definována jako oslabení, úpadek schopností vzhledem k normálnímu vývoji, jejímž důsledkem je mimo jiné snížení odolnosti vůči chorobám. Některé biologické schopnosti, například schopnost bezproblémového rozmnožování a péče o potomstvo, u trpasličích plemen skutečně oslabeny bývají. Na druhé straně však rozhodně není pravda, že by nejmenší pejskové byli častěji nemocní a umírali dříve než jejich větší kolegové. Co se týče délky života, jsou trpaslíci, dožívající se nezřídka 15 a více let, ve psí říši dokonce na špici! Pokud se nepřekročí tzv. biologicky únosná mez, jíž je u psů podle všeho hmotnost nižší než 1 až 2 kilogramy, nemusí být trpaslíci o nic problematičtější než ostatní psí populace. Horší to bývá s opačným extrémem – se psími obry. Tady už se jde enormnímu nepřirozenému zatížení kloubů a srdce jen stěží vyhnout, a tak jejich průměrná délka života často nedosahuje ani 8 let. I zde je jediným východiskem vyhýbání se extrémům, za něž lze bezpochyby považovat hmotnost blížící se hranici 100 kilogramů nebo ji dokonce překračují.

10. Pes, který štěká, nekouše.

Pro psa je štěkot prostředkem komunikace s člověkem. Divoké psovité šelmy neštěkají. To však neznamená, že by štěkot byl prostředkem komunikace výhradně přátelské. Výhružné štěkání je výrazem síly a nadřazenosti a snadno může přejít do útoku. Pes, který se zlobí, však štěká úplně jinak než pes, který je pouze vzrušen nebo který má dokonce radost. Etologové označují štěkot za spouštěč různých sociálních situací. Spoléhat na to, že tyto situace vždy dopadnou dobře, jen proto, že byly uvedeny štěkotem, by však bylo více než nerozumné.